Ulice zlodějů

Detailní popis produktu

• Až když jsem dočetla do konce, došlo mi, jak dobrá je to kniha a jak moc vypovídá o nás, o světě, o naší době, o lidské existenci. Cesta je cíl.
• Zajímavý, byť docela nesnadně napsaný příběh marockého chlapce Lachdara, jenž se snaží utéci před problémy svého života. Z hlediska děje nemám knize moc co vytknout, celý je sice tak trošku ukecaný a roztahaný, ale to mi u tohoto typu knih vůbec nevadí. Autorův styl psaní je poměrně neobvyklý, neobsahuje moc odstavců, často je vynecháno značení přímé řeči, zkrátka něco mezi Hrabalem a McCarthym. Ze začátku byl docela problém se tím prokousat, ovšem po chvilce jsem si zvykl. Fajn počtení.
• Velice krásná, velice melancholická a křehce temná je tahle zvláštní kniha. Jsem vděčná, že jsem ji přečetla, i když to bolelo. Jsem vděčná, že jsem díky ní mohla přemýšlet nad láskou, vírou, touhou, nad svobodou, nad svazujícími pouty rigidní náboženské společnosti, nad islámem, nad džihádem, nad civilizací a nad smrtí, hlavně nad smrtí. A nad tím, že ačkoliv si to o sobě nemyslíme, všichni jsme obětmi předsudků. Málokdy doopravdy věříme, že na hnoji může rozkvést růže.
  Díky za pohled do tohoto nejednoznačného světa, Mathiasi Énarde.
  "Myslel jsem na Bassáma, ztraceného někde v jeho osobním džihádu, to on možná šavlí zabil studenta v Tangeru, někdy je vysvětlování k ničemu; na násilí není nic srozumitelného, na zvířeckém násilí, násilí bláznů jednajících ve strachu, v nenávisti, ve slepé hlouposti, která vede kluka mého věku, aby osmileté školačce chladnokrevně přiložil hlaveň bouchačky ke spánku, a když se mu zbraň zasekne, v klidu ji vyměnil, a potom s potřebnou rozvahou a odhodláním vystřelil, to všechno jen aby si vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní."
• Wow, normálně takovéhle smutné/kruté/drsné knihy nečtu, ale jsem rád, že jsem na Ulici zlodějů narazil. Nečekejte žádné (rozto)milé počtení. Lachdara mi bylo hrozně líto od začátku až do úplného konce. Jeho život v revolučním období arabského světa je provázen štěstím a zároveň smůlou. Celkem pěkně je tu zobrazeno tvrzení, že vždy může být hůře, ale i lépe. Že by spíše karma než islám?
  Líbí se mi, jak zůstal Lachdar věrný knihám a hledal v nich odpovědi na svoje problémy, i když ne vždy se mu to vyplatilo. Na druhou stranu si říkám, jak je možné, že tak bystrý kluk, který se naučí francouzsky a španělsky jen z detektivek, může klouzat z jednoho průšvihu do druhého.
  Trochu mě mrzí, jak to dopadlo, ale hold to tak nějak dává smysl.